Chvíle před nápadem

Prsty ležící na klávesnici a čekající na povel mozku. Mozkové závity jedou na plné obrátky a ne a ne na nic přijít. Ještě nemám dopsanou první knihu, která má být na úplně jiné téma a už se mi hlavou honí další nápady. Jen najít ta správná první slova.

Hlavou se mi honí různý předsudky, musím psát vtipně, strašidelně, tajemně? Prostě tak a tak. Ale už ze školních lavic vím, že mé nejlepší práce byly vždycky ty neplánované. Třeba úvahy na deset minut. Nejdříve jsem čučela, co to učitelka vymyslela, pak jsem čučela podruhé, když mi pero začalo samo tančit na papíře a vytvořilo práci, kterou mi češtinářka na ZŠ chválila ještě hodně dlouho (a byla na nástěnce). Proto mám tak nějak pocit, že má parketa budou povídky či jen krátké statě, úvahy.

Na co jsem však přišla později je to, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. V momentě, kdy si říkám, že už musím něco napsat na ten blog, nebo jen status na fb – stojí to za hovno. No fakt. Bez pardonu. Když to pak po sobě někdy čtu říkám si, jak takovou slátaninu můžu pustit do světa a jakto, že nejsem schopna  napsat něco čtivého, vtipného, sarkastického či ironického – přitom na sarkasmus a ironii jsem jinak expert? Samý kecy v kleci.

To bude tím, jak sedím u těch videí a blogů těch úspěšnějších, ztotožňuji se s jejich názory, s jejich způsobem života a přesto, že jim to přeji a fandím jim – spoustu z nich podporuji občasným nákupem jejich produktů, přesto jim závidím a chci žít jako oni, ale mám strach…

Má zóna je vše jen ne komfortní. Počínaje mým zdravotním stavem a nestabilní finanční situací konče. Na druhou stranu, bydlíme v bytě ne pod mostem, máme co na sebe, co do pusy. Takže vlastně komfortní zóna?

To jsem ale odbočila. O komfortní zóně jsem hovořit nechtěla. Chci mluvit o psaní, které mě nejen baví už od malička, ale myslím, že mi občas i jde. Občas no :-P.

Mám ještě někde uložené dva sešity ty tlustý v tvrdých deskách s rukopisem mé velké prvotiny – dívčího románu :-). Chtěla jsem být jako Lenka Lanczová. Její knihy jsem milovala a pokaždé jsem ji přečetla rychlostí blesku. Nejlepší, kterou si pamatuji byla trilogie Znamení blíženců, Panna nebo blíženec a Zadáno pro blížence. Jako wau. Lenko smekám. V oblasti dívčích románů jsi číslo jedna :-). Přečetla jsem všechny, které byly do té doby Lenkou napsány.

Už v době svého v podstatě dětství jsem četla knihy, které byly pro mou věkovou skupinu náročnější. Začala jsem My děti ze stanice Zoo – asi nemusím představovat, pak knihy pana Otčenáška a Arnošta Lustiga, dále pak knihy Ericha Maria Remarqua – Vítězný oblouk apod. Musím říct, že byl pro mě Remarque v té době dosti náročný. Přesto ve mě byla touha jej číst. Do toho jsem četla scifi knihy, taky dobrý. Kniha z dětství, která mi utkvěla v paměti jako naprosto úžasná se jmenuje Lid bílé klisny. Jako wau. Knihu jsem hltala.Jedná se o román o Keltech. opravdu parádní.

Má láska ke čtení mi zůstala i do dospělosti. Mým nejoblíbenějším autorem je Stephen King. Mistr hororu. Horory jako takové miluji také od dětství. Pamatuji si, jak jsem chodívala do videopůjčovny a půjčovala si horory, které mi maminka sice nezakázala, ale vymlouvala kvůli případným špatným snům. První kniha Stephena Kinga, kterou jsem četla byla prokletí Salems Lot. Ta mě natolik nadchla, že jsem si vyhledala další knihu – Cujo. A tak to pokračovalo dál a dál. Mým snem je sbírka všech jeho knih. Tu chci mít doma prostě – jako jo.

Má kamarádka, která je vášnivou čtenářkou, na kterou je King prostě moc mi začala půjčovat knihy, které si kupuje. Nějaké nádherné knihy jsem od ní dostala i jako dárek. nedokáži pojmenovat žánr, ale jedná se o detektivní příběhy, různého ražení. Ne o nějakém zhrzeném a vyhořelém detektivovi na pokračování. Jako příklad uvádím: Manželovo tajemství, Vlk, naprosto dech beroucí

jejíž druhý díl jsem ještě nečetla 🙁 apod. Její vkus je mi také velice blízký. I když nemá ráda Kinga no 🙁 :-D.

Ten můj King je pro mě prostě božíí. Jeho knihy miluji. Paradoxně mnou na psaní povídky lepší, mě bavily číst přeci jen o trochu míň.

Čtení je láska. Je to únik od reality. Je to prostředek k lepší slovní zásobě. Je to o vžití se do příběhu a prožívání života někoho jiného. Pokud čtete dobré knihy.

A o tom to je. Chci psát knihy, které čtenáře chytí a nepustí.

A tak to se velice plynule vracím k tématu. K psaní. Když jsem si naposledy sedla a nechal prsty tančit po klávesnici – před pár dny, kniha by byla dramatická. Román o bolesti, vzpomínkách, minulosti, rodném městě a tajemství z minulosti. Možná se jednou dočkám dopsání a vydání. Protože jak jsem psala již výše, neplánovaný tanec je nejlepší práce.

Tak doufám, že i když jsem nikdy do tanečních nechodila, doufám, že svůj tanec vypiluji nebo prostě jen nechám plynout a že se vám to bude líbit.

 

vaše Luluci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *