Existuje to ještě?

Padla na mě nostalgie..

Ta holka na fotce jsem já. Cca 20 let zpátky. A co to mám na sobě a kde to jsem?

Mám na sobě “atombordel” – říkali jsme tomu tak, přesný a odborný název nevím. A vlastně to není ani důležitý. A je to z tábora s TO Odvaha, do kterého jsem chodila od svých sedmi let až do sedmnácti. Kromě každoročních táborů jsme se scházeli každý týden v klubovně a o víkendech jsme jezdili (co druhý víkend co si pamatuji) na různé “výpravy” – prostě výlety. Někdy jednodenní, někdy na celý víkend. Za ty roky se z nás stala rodina – řekla bych. S mnoha lidmi určitě, protože jsem si v podstatě jistá,

že kdybych v totálních sra.kách zavolala někomu z této “rodiny” třeba o půlnoci, podali by mi pomocnou ruku

a to i přesto, že jsem většinu z nich neviděla roky, protože jsme se rozprchli po světě. Stejně tak já jim. A já si toho nesmírně vážím, i když doufám, že to nikdy nebudu muset vyzkoušet.

Může tohle říct každý z Vás?

Díky Smítkovi (pochopí jen zasvědcení), prostě človíček s obrovským srdcem, se konají každoroční srazy. Nikdo netuší, jak mě mrzí, že jsem na většině z nich nemohla být. Ale troufám si říct, že už se to nestane. (Pokud to Smítko náhodou čteš, asi se směješ a říkáš si, že mi zas do toho něco vleze, ale já fakt chci přijet.)

No Úvod jsem trochu protáhla – to ta nostalgie. Co jsem tím vlastně chtěla říct?

Za prvé to, že se mi po těchto časech stýská. Bylo to nádherné období a nejlepší způsob, jak strávit dětství a dospívání, první lásky, první zklamání a hlavně navázání přátelství na celý život – snad tedy, jsem ještě mladá holka, kapišto?

Za druhé, mé o dost mladší sestřičky také jezdí/ly na tábory, ale wtf co se to stalo? Rychle poslané zálohy (příplatky), aby holky spaly v budově a ne ve stanech, Internet jako základní výbava, aby děti jednou za tábor oškrábaly brambory na jejich oběd? To je škandááál.

A pak tady, ze třetí, máme tábory, kde kromě výše uvedeného vyjde najevo, že se mezi vedoucími našel řekněme neadekvátní člověk, který by děti neměl mít na dohled ani z okna.

Prostě, existují ještě turistické oddíly, kde se jezdí na výpravy pod stan do přírody, bez vybavené koupelny – nebo bez koupelny úplně, kde si děcka čistí zuby v potoce, spí ve spacáku, oběd se vaří ve velkém kotlíku nebo na kamnech srubu o velikosti panelákového obýváku?

Existují ještě tábory, kde se spí ve stanech s podsadou, ve spacáku, děcka drží v noci co dvě hodiny hlídky, bez internetu, bez známých osobností na návštěvě, bez mobilních telefonů, s /-./ v Morseovce a pokud nestihneš se správně zařadit, děláš 10 kliků nebo dřepů?

Znají dnešní děti Morseovku?

Myslím, že ne.

Jedou na tábor, který už podle mého není táborem v pravém slova smyslu. Jednou? Dvakrát? A co přátelství z táborů? Trvají déle než samotný tábor?

Myslím, že ne.

Není to chyba dětí, možná ani ne rodičů. Je to dobou. Stejně jako jsem před x lety už jako dospělá jela stopem (teď mě moje maminka zabije) a zastavila jsem týpka, který vlastnil autoškolu. Tak jsme se bavili o tom, na čem jsem jezdila já a na čem se jezdí teď, nebo prostě v té době. No oba jsme se shodli, že naučit se na starém autě, které tě za každou chybu potrestá je mnohem lepší, než v dnešních autech plných elektroniky. Když jsem se jej ale zeptala, proč tedy neučí na starých autech, odpověděl mi: “protože by ke mě nikdo nešel”. Takže asi tak. A s tábory je to asi stejně.

Škoda no.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *