FIGHT FOR WHAT YOU BELIEVE IN

Někdy se věci snadněji řeknou než udělají. Není to tak?

Nejdůležitější věcí je to, aby si člověk opravdu dobře promyslel co vlastně chce a zda tomu opravdu věří. Že je to to pravé a že to stojí za to, aby tomu člověk věnoval dostatek času, energie a víry. Tohle opravdu považuji za základ všeho.

K napsání tohoto článku mne inspirovala nedávná zkušennost s člověkem, který je ukázkovým příkladem opaku toho, co je psáno v prvním odstavci.

Myšlenka tohoto článku je však proveditelná na cokoliv, co chcete, co si přejete a co je pro Vás opravdu v životě důležité.

Teď zpět k mé zkušennosti.

Nevyzrálost, nedospělost, neochota řešit nepříjemné věci, strach, pohodlnost, lennost a znovu strach. To jsou běžné důvody, proč nebojujeme za to, co opravdu chceme. Někdy nás tyto aspekty ochromí natolik, že si ani neuvědomujeme správnost svých rozhodnutí a co hůř, považujeme ta jednodušší řešení za správné. Máme strach bojovat, strach ze změny a strach z nových začátků. Někdy zkrátka ustoupíme z našich priorit z těchto důvodů a spokojíme se s tím, co máme a co nám přijde bezpečnější. Bezpečnější proto, že je to už známé. Z povzdálí pak sledujeme to, čeho jsme chtěli být součástí, ale nenašli jsme k tomu odvahu. A tak si sami sobě nalháváme, že jsme se rozhodli správně, i když v hloubi duše víme, že ne. Někdy jsme tak vystrašeni z vyřčení pravdy někým jiným, že naše mysl reaguje agresivním křikem, slovním napadáním dané osoby, zařeknutím se a dočasném utvrzením se ve vlastní pravdu.

Jiná vlastní zkušennost.

Tato zkušennost se týká jen a jen mě. Nikoho dalšího.

A tak můžete být naštvaní maximálně sami na sebe a svou vlastní nerozhodnost či sbabělost. Řeč je o ŽIVOTU V DODÁVCE.

Mým snem je cestování. To už všichni, kdo mě sledujete či znáte osobně víte. Svoboda a nezávislost je mým snem a tzv prioritou. Minulý rok jsem podnikla veškeré (téměř) kroky ke zbavení se hmotných statků a závazků ke společnosti. Zadních vrátek (bytu) jsem se však zbavit před cestou nedokázala.Dneska jsem za to asi ráda? Slovo asi jsem použila záměrně, jelikož pokud bych se zbavila i tohoto požitku, musela bych to po návratu řešit.

Dodávku zatím nemáme a naše cesta byla absolvována v osobáku. Nebyla to cesta méněcenná, ba naopak. Pojala jsem to (odstupem času) jako cestu zkušební (vidíte, sbabělost přiznat si pravdu).

Cesta osobákem má smysl (pro mě) pouze za předpokladu, že můžete být pořád venku. Při špatném počasí se v osobáku ve dvou lidech a dvou velkých psech moc nezabavíte. Nemyslím tím chvilkový déšť, ale například zimu.

Mám odkoukáno tolik yt profilů van liferu, že do tolika tzv. neumím ani počítat. Ať už jsou to dodávky velké jako “malá garsonka”, tak i dodávky, ve kterých nenarovnáte hřbet. Nastal proces šetření peněz na dodávku, ze které se chystám udělat náš pojízdný domov. Nicméně zatím pouze jako požitek k bytu.

Někdo by řekl, že se jedná o zadní vrátka, někdo naopak o ZODPOVĚDNOST. Každopádně já to beru jako výzvu, které věřím. Pevně věřím. Jednou to prostě bude. A možná – až přestanu mít strach – se naše udělaná dodávka stane naším domovem.

Vaše Luluci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *