Jsem ze sebe jelen

Plác, plác a plác. Pořád se v tom svým životě plácám..

  • ne do ramen, jak jsem dobrá,
  • ne jako malý dítě sedící v zabahněné kaluži a má z toho děsnou radost,

ale jako ten vyvrženej vorvaň z toho českýho filmu, na jehož název si teď nemůžu ani za nic vzpomenout. Vyvrženej vorvaň, kterej neví jestli sebou plácat doleva nebo doprava, aby se dostal do oceánu, kde je šťastnej.

A živej!

Dodávka vs králíci, slepice a prase. Možná koza. A taky vlastní zelenina a angréšt, rybíz, maliny, jahody a ostružiny. Možná i borůvky. Ty velký kanadský – či jaký to jsou.

Jedno období je rozhodnuto tak a jindy jinak. Jsem ovlivněná tím, co sleduji na sociálních sítích. Musím ale říct, že se jedná pouze o spor:

CESTOVÁNÍ x USÍDLENÍ SE NA POZEMKU.

No a pak taky zda mám ve volných chvílích vzít do ruky štetec a plátno, dláto a kus dřeva, jehlu s bavlnkou a vyšívací kruh, jehlice na háčkování nebo ten malej bazmek na navíjení spodní nitě (která mi velice často při šití dochází a mě to děsně štve) a jít šít.

Tohle všechno mě baví. Ale jde hlavně o to, kde to budu dělat.

  • V přestavěné dodávce na břehu alpského jezera a jindy zase na samotě v blízkosti pláže nebo
  • na verandě našeho hliněného domku nebo v zahradě naší Zemělodi? Prostě na tom našem malém kousku země, kde nám u nohou budou ležet ti naši psi při houpání se v houpacím křesle. Kousek od nás si budou hovět králíci a slepice a třeba i to prase a koza (protože nevím, jestli bych se nebála krávy a mléko my tuze rádi). Pro snídani si skočím na zahradu, pro oběd do mrazáku pro kousek pašíka – předchůdce toho, co nám v tu chvíli bude chrochtat ve chlévě (teď mě vegetariáni sežerou…vlastně ne, protože jsem z masa).

Já vlastně můžu mít obojí. Ne že ne. Jde o to, na co se soustředit. Ale když teď nad tím přemýšlím, asi to vím.

Pořád totiž nejsem tak free (or crazy?), abych vyrazila s dítětem a psy do světa bez zázemí, do kterého se můžeme vrátit. Že by pomyslná (a skutečná) zadní vrátka? Možná…

Zázemí je pro mě asi důležitý. A jelikož nechci trávit život na sídlišti, ale v přírodě, je volba jasná. Nejdříve zázemí na tom našem pozemku a pak možná to cestování.

V dnešním modelu života a posloupnosti událostí, které se tak nějak od nás čekají (škola s dobrými výsledky, kariéra, hypotéka, manželství a pak dítě) jsem nějak neprošla. Tedy celou ZŠ jsem absolvovala s vyznamenáním – ta střední už byla horší a k maturitě mě matikářka pustila jen přes slib málem krví podepsaný, že nikdy neřeknu, kdo mě matiku učil. Slib splněn! No, prostě jsem spíše humanitně zaměřená no. A manželství před dítětem? Kubík se mě před pár dny ptal, jak ho můžu mít, když jsem nebyla vdaná (už v sedmi letech někde pobral tento systém naší společnosti). A další otázka byla, proč si mě jeho otec nevzal. Btw kde ty děti chodí na tak záludné otázky?

ŹIVOT NAPLNĚNÝ KOMPROMISY

Když tak nad tím uvažuji, vlastně to asi začalo tím, že jsem se nedostala na školu, kterou jsem chtěla. A tak jsem skrze výborné výsledky na ZŠ nastoupila bez přijímaček na Obchodní akademii. Tím tak nějak začal ten můj život naplněný kompromisy a ne tím, co opravdu chci. Školou jsem prolezla a i když jsem chtěla na vysokou, na daný obor jsem se nedostala. Měla jsem možnost nastoupit na výšku v Brně, ale jak už to tak bývá, byla jsem zamilovaná a nechtěla jsem dělat ve vztahu zle svým odjezdem – další chyba – kompromis? Asi ústupek spíše.

Od té doby se plácám v tom co chci vs co se ode mě čeká. Plác, plác a plác. Už mě z toho věčného plácání bolí ruce. Ruce, srdce, tělo ale hlavně ta duše…

Vaše uplácaná Luluci

Tak alespoň, že nemám parohy 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *