Life begins where fear ends

Napadlo mě to už hodněkrát. Odjet pracovat do Německa. Respektive jsem vždy spíše preferovala země anglicky mluvící. Nejdříve to byly USA, pak Velká Británie a Malta. Přeci jen je to blíže k domovu.

Všímáte si? Čím jsem starší, tím více myslím na pomyslná “zadní vrátka”. Otázkou však je, zda je to dobře. Podle mě totiž není. Ta zadní vrátka člověka prostě brzdí, je to tak jasný, že to až bije do očí. Na druhou stranu mám kolem sebe hafo lidí, kteří mají za to, že musím být přeci rozumná, že už nejednám jen za sebe, ale i za svého syna. Což tedy mají samozřejmě pravdu. Ale je sezení doma na prdeli v nespokojenosti to pravé, co chci svému dítěti ukázat? Chci mu ukázat strach cokoliv měnit a to dokonce i když je to na prd, ale skýtá to nějakou tu pomyslnou jistotu? Pomyslnou s velkým P? Mám za to, že nechci. Chci mu ukázat, že pokud bude něco opravdu chtít, může dokázat cokoliv. Ale vraťme se k Německu.

Německy neumím. Toť na úvod. Už si klepete na čelo? Taky jsem si klepala. Nicméně pořád koukám na své tetování, které mám na i pro mě viditelném místě, aby mi stále připomínalo, že:

LIFE BEGINS WHERE FEAR ENDS

Někdy si říkám, že kdybych se tehdy nenechala brzdit svým strachem opustit tehdy milovanou osobou a plnit si své sny o cestování, mohla jsem už mít procestováno hodně a třeba bych už cítila na vlastní kůži to, co píše mnoho cestovatelů – že cestováním poznají, že u nás je stejně doma a nejlíp, že na Bali je sice krásně, ale přejí se to a nakonec Vám to horko a mentalita lidí nakonec stejně poleze  na nervy, nebo ve věčně studeném podnebí je to sice super, ale pak stejně zatoužíte po těch našich čtyřech ročních obdobích. Prostě to, že je všude chleba o dvou  kůrkách a že Vám nakonec bude český rohlík chybět tak moc, že se vrátíte domů třeba jen kvůli němu a svíčkové. Jenže i když to všechno těm zkušenějším věřím, dokud to nepocítím na vlastní kůži, bude mě to do světa táhnout pořád. To vím na sto péro.

Vlastně to mám tak, že se vždycky těmi lidmi co jedou na jistoty nechám přesvědčit a buduju něco tady, ale pravidelně se dostávám k tomu, že to prostě nechci. Že chci jet vyzkoušet i něco jiného a že chci prostě svému synovi předat jiný “program myšlení”, než který od nás očekává naše společnost. Ne, že bych to myšlení považovala za špatné všeobecně. Jen to není nic pro mě. Důvody už jsem asi psala v některém ze svých minulých článků.

Přemýšlela jsem o Bali a Thajsku. No, kromě toho, že moc nesnáším vedra, ale sázím na to, že u moře jsou ta vedra snesitelnější jsem po několikadenním shánění informací zjistila, že na Bali se nesmí přivážet psi. Což je pro mě dost problém. Do Thajska by to šlo, ale co jsem zjistila, jejich migrační politika dosti zpřísnila a nedá se prodlužovat víza tak, jak to bylo kdysi.

Přes české travelblogerky jsem se dostala ke stránkám, kde je možno cestovat jako dobrovolník za stravu a ubytování. V nabídce je celý svět a spousta druhů “práce”. Tento nápad musím opravdu pochválit. Je to naprosto boží. A když už máte dítě ve věku, kdy vám třeba  může pomoct – ve formě hry samozřejmě (abyste mě nelynčovali za práci dětí) nebo jim prostě zadáte úkoly a oni sami pod vaším dohledem je plní, dá se krásně absolvovat tohle dobrodružství i s nimi. To zmiňuji pro ty, kdo říkají, že jakmile máš dítě, nezbývá ti nic, než sedět doma na zadku. A tak jsem shlédla stránky, které jsou ověřené a možností je opravdu spousty.

Původní název článku byl jiný a tak se opět pokusím vrátit k Německu. Tento týden jsme strávili na Šumavě. Druhý den jsme měli naplánovanou cestu do Německa do malého městečka Haidmuhle. Abychom si jen nevozili zadky v autě, ve Stožci jsme si počkali na vlak do Nového údolí, odkud to je do Německa pár metrů. Dokonce je tam travel shop, kde jsem viděla, jak si tam němci jezdí kupovat naše levnější cigára a alkohol. Bodejď by ne. Ceny cigaret jsou diametrálně odlišné. Sic tam byly cedule označující hranice, ale i kdyby nebyly, poznali byste to že jste v Německu hned. Opravdu.

Stejně jako jsem minulý rok jela do Německa na pohovor (vzali mě, ale já zas kvůli chlapovi odmítla :-/ ), nikde jsem nepostřehla při cestě vlakem ceduli, ale to, že jsem v Německu jsem poznala hned. Chápete o čem mluvím? Čisto, žádné odpadky, domy krásné a do detailu upravené, tráva zelenější (no fakt!).

V tomto městečku jsme navštívili nejen obchod, benzínku, ale i řezníka. Jako tvl. Náš rodinný přítel říká, že jakmile dostanu maso, rozsvítí se mi úplně oči. Po vyzkoušení jejich uzenin mi oči svítily na x metrů a už chápu lidi, co říkají, že už je zajímá jen “bílý sex”. Jako fakt. To se nedá srovnat. Kus uzeného jsem zblajzla na posezení a o těch klobáskách ani nemluvě. Jako tvl wau! Rychtyk! 😀

Jeden můj přítel byl pro mě do jisté doby trochu otravný (ve vtipném slovy smyslu) s tím, jak si velice podrobně vybírá jídlo, které si koupí. Tohle je od tohohle výrobce, to ne a tohle koupila tahle firma a dává do toho hnusy apod. Tehdy jsem se tomu smála. I tomu, jak říkal, že pro nás jako východní Evropu (ano berou nás tak) to stačí. Prostě jídlo plné sra.ek nám stačí. Nikdy před tím jsem nad tím neuvažovala. Ale má pravdu.

Za hranicemi v tomto malém městečku se mi také líbilo to, že nás každý pozdravil. Úplně cizí lidi vás zdraví a usmívají se při tom na vás. Paráda. Člověk měl hned  lepší náladu. Která byla už tak dobrá tedy. S naším kamarádem jsme se shodli na tom, že se nám zpět do vlasti ani nechce. Smutný.

Nechci, aby to vyznělo jakože je Česká republika na prd a že si ji nemáme vážit, to určitě ne. Miluji svou domovinu. Opravdu a moc. Ohledně nás Čechů je to asi podle úhlu pohledu. o tom se asi bavit nebudu. Máme tady nádhernou přírodu, svobodu, vzhledem k jistým skutečnostem k nám ani ti uprchlíci nechtějí – buďme za to rádi, máme se na jisté poměry vlastně dobře, máme zdravotnictví na skvělé úrovni. Jak jsem psala, všude je chléb o dvou kůrkách, takže asi tak.

Vaše Luluci

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *