Návrat k dětství – bezstarostnost, štěstí, pohoda, volnost a dělání věcí, které jsme milovali.

Asi na mě padla nějaká nostalgie, či co.

Měla jsem normální a docela šťastné dětství. Mí rodiče se sice rozvedli v mých deseti letech, což jsem sice dlouho těžce nesla, ale až jsem dostala rozum, jak se říká, došlo mi že pro mamku to byl krok k lepšímu životu. A i když jsme si s jejím manželem k sobě nikdy cestu nenašli, jsem ráda, že jej má. A taky díky tomu mám dvě sestřičky, které moc miluji. A díky tatíkovi mám zase bráchu, kterého taky samozřejmě.

Ale o tom jsem psát nechtěla.

Mám kamarádky, které mají se svou mamkou naprosto skvělé vztahy (i já) a naopak extrém, kdy má kamarádka odstřihla celou svou rodinu a její jediná rodina jsou její dvě děti a chlap. No hlavně ty děti tedy. Tudíž je asi každému jasné, že tak pohodové dětství nemáme všichni. Ale ani o tom psát nechci :-D.

To o čem naopak psát chci je to, že mám poslední měsíce, možná týdny, kdy toužím po tom dělat to, co jsem dělala, když jsem ještě byla bezstarostné dítě. A tím nemyslím hraní si na pískovišti, i když i to bylo super. Super už nebylo pro mamku to, že jsem, zcela zaslouženě, získala titul vždy nejšpinavějšího dítěte na pískovišti. No nic :-D, prostě jsem si to užívala na plno a nějaké starosti o věčném praní mě opravdu netrápily. Nutno ale říct, že tento “komfort” dopřávám i svému synovi. Neřeším, že když si hraje na hřišti, tak že se válí tam a tam. A zas odbočuji. Teď už vážně k tématu.

Začalo to před několika týdny. Najednou jsem pocítila velkou touhu hrát na kytaru. Zas. Začala jsem na ni hrát v sedmi letech. To jsem poctivě chodila na hodiny do tzv. lidušky. Můj učitel byl kamarád mých rodičů. Nebudu jmenovat, protože jsem k němu přestala chodit asi o pět let později, kdy prožíval zřejmě hodně špatné životní období, jelikož učebna čpěla alkoholovým oparem tak moc, že jsem byla opilá málem taky. Jako dítě jsem z toho měla strach. A tak jsem uprosila rodiče, aby mě tam nedávali už. Ale co, stejně jsem chtěla hrát akordy písniček bratří Nedvědů nebo Nohavici a to jsem se v lidušce neučila. Učila jsem se hrát klasickou hudbu a uznejte, s tím jsem moc HUSTÁ nebyla :-D. Každopádně velký dík patří i již zmíněnému učiteli. Byl opravdu v pohodě, trpělivý a uměl nakopnout.

Teď zpět k tomu pocitu. Byl tak silný, že jsem začala na netu hledat nějakou kytaru, jelikož má španělka nejen, že byla dětské velikosti, ale nevím, kde je její konec (podezření mám). Nakonec jsem ji z jistých důvodů nekoupila (finance a nechtěla jsem tu nejlevnější, kvůli zvuku).

Odposlouchala jsem si část ČTYŘ DOHOD. Ta pasáž o tom, že když se narodíme, jsme absolutně čistí jak nepopsaný papír (moje slova, už si nepamatuji přesná specifika), jsme prostě sami sebou a jednáme podle sebe (nezištně). Pak ale začne naše “zkáza”, kdy jsme vedeni k jistému druhu chování, myšlení, co je správné a co ne, jak splynout s davem. Je to absolutní pravda. Přestaneme v tom okamžiku býti tím, kým jsme, ale stáváme se tím, kým nás chce mít společnost.

Včera dávali můj nej nej film Hříšný tanec. Viděla jsem jej nespočetněkrát. Byly doby, kdy jsem celý den trávila tím, že jsem si jej pouštěla pořád dokola. Nejdříve jsem si říkala, že mě to už nemůže bavit po tolikáté, ale zapla jsem si to a jako wau! Teď jako dospělá jsem pociťovala i pocity, které jsem jako dítě neměla (ten Patrick byl vážně kus nádhernýho chlapa :-D), ale zároveň mě to hodilo do toho dětství, kdy jsem to hltala a i teď jsem pociťovala čisté štěstí nad tímto, pro mě, filmovým skvostem. A opět mě tak nějak mrzelo, že z toho konce má člověk pocit, že to nekončí tím – žili spolu šťastně až do smrti.

Před několika dny se mě opět zmocnila velká touha hrát na kytaru a zpívat. Zpěv už mi tedy moc nejde, tak jako v dětství a hraní po těch letech bude taky bída, ale toužím po tom.

Pamatuji si, jak jsem si brávala kytaru, zpěvníky Já, písnička 1 a 2 (byla i trojka, modrá, tlustá, ale tu jsem měla jen půjčenou), Jarka Nohavici apod. Sedla jsem si v pokoji, hrála a zpívala. Byl to pocit – nevím, jak to popsat – uspokojení, radosti, sounáležitosti s oddílem a lidmi v něm, když jsem si hrála doma písničky, které jsme zpívali u táboráku, štěstí, čistoty mysli – fakt nevím, jak to popsat, abych nevypadala jak sektář :-D.

Mamčin manžel měl se svými kamarády rituál, už si nepamatuji, co to byl za den v týdnu, ale scházeli se pravidelně u nás. Neměla jsem ani ponětí, že občas kluci stávali za dveřmi mého pokoje a poslouchali mě a že se jim to líbilo. To mi mamka řekla až po několika letech. A já v domění, že ty panelákové dveře dětského pokojíčku jsou uzavřené nejen vizuálně, ale i akusticky, jsem do toho dávala vše. 😀

Co tím chci říct? Že prostě pociťuji touhy dělat věci, které jsem dělala, když jsem ještě byla bezstarostné dítě, kdy jsem nemusela řešit peníze, vztahy, práci, lidi kolem apod. Možná, pokud je někdo z vás psycholog, mohl by mi podat vysvětlení. Hádám, že něco jako: “Je to proto, že jste nespokojená se svým životem.”  nebo tak něco. Ale víte co? Jsou špatný dny a jsou ty dobrý. Posledních pár let je pro mě dosti náročných na psychickou stránku mého já, ale pokud mi má hraní na kytaru, návrat k přírodě, koukání na Hříšný tanec a jiné věci a aktivity z dětství pomoci k lepšímu vnitřnímu já, tak sem s tím.

No nevím, zda jste pochopili, co jsem tímto článkem chtěla říct, ale vy co mě znáte osobně, asi ano.

Mějte se krásně a skládejte básně. Nebo písničky.

 

Vaše Luluci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *