Roadtrip severní Itálie

Rakouská dálnice bez známky, mapa za 12 euro, x km, namísto válení se u moře válení se u řeky.

Dala jsem si na čas s tímto článkem. Ani vlastně nevím proč.

Snění a plánování u stolu mi jde. Praxe je však u nás docela jinde. Už jen odjezd, který byl naplánován na ráno se udál až kolem druhé odpoledne. To je tak, když si vše nepřipravíte den předem. Nakonec jsme však vyrazili a jak se později ukázalo, nic moc jsme ani nezapomněli.

Šetření eur v Rakousku

Z Prahy jsme se vydali rovnou na jih. Dálniční známku pro ČR jsme měli a v rámci plánu šetřit jsem chtěla Rakousko projet bez využití dálnic. A jak to dopadlo? Po příjezdu do rakouského města Freistadt jsem na benzínce vybrala super mapu (bylo tam přesně to, co jsme potřebovali, včetně severu Itálie) a u pokladny málem padla na prdel z ceny 12 éček. Když si vezmete, že známka je levnější, ušetřila bych eura a spoustu nervů, tak se to už teď “vyplatilo”.

To ještě není zdaleka vše. Bez dálnice jsme dojeli do města Linz. Mapa však není natolik podrobná a proto když jsme se tam motali po městě jak myšky v bludišti, ruply mi nervy a při nejbližší příležitosti jsem to střihla na dálnici. Bez známky. Že jako tam hned určitě bude nějaká benzínka, kde ji koupím. Zkrátím to. Po dálnici bez zaplacení jsme ujeli x km, já se staženou zadnicí strachy z rakouské policie a Kubík v pohodě, že je to sranda. Nechytili nás a známku jsem nakonec stejně koupila.

Zcela očividně poučena, že šetření se v tomto nějak nevyplácí jsme dojeli k takovým těm budkám, kde vybírají za průjezd tunelů. S tím jsem taky nepočítala (přeci jen jsem tam jela před cca 10 lety naposledy). Cena 12 euro. Ani náhodou. Zacouvala jsem kousek k odbočce z dálnice a že se za tunelem napojíme.

Jaké bylo mé překvapení, když se před námi objevily stejné budky, tentokrát za 6 euro. Už nebylo úniku a tak jsme to zaplatili. Vlastně jsem tehdy ani nevěděla za co. Dobrý, ušetřili jsme 6 éček.

Haha, to určitě. Rozdíl byl pouze v tom, že jsme neprojeli pohodlně po dálnici tunelem skrze horu, ale museli jsme do šíleného kopce PŘES tu horu. S autem, které žere snad i trávu kolem cesty po střechu naloženém jsme stoprocentně ušetřili. Na to ani smajlík snad není.

Abych ale nebyla k Rakousku (nebo sobě?) tak nespravedlivá. V Rakousku jsme strávili první noc. Nějaký plácek u cesty. Během chvíle se tam vynořil majitel (nikde žádné cedule, že by se jednalo o soukromý pozemek). Postarší pán, který sice anglicky moc neuměl, ale byl na nás hodný a nechal nás tam v klidu přespat. Jen jsme nesměli dělat oheň, což jsme stejně neměli v plánu.

První noc v novém “bytě” autě. Rakousko

Itálie a naše srdcovka řeka Tagliamento

Řekněte mi někdo, že jste taky jeli k moři a nakonec strávil většinu času u řeky.

No dobře, asi ne no. U moře jsme samozřejmě byli. Kubík poprvé. Problém byl však v tom, že na drtivé většině nalezených pláží byl zákaz psů. Překvapivě :-/. A nechat je v autě nepřipadalo samozřejmě v úvahu. Tudíž jsme se pokaždé vrtli někam mimo pláže. Takové ty z katalogů cestovních kanceláří. Však to znáte.

Tažný pes a bahenní válka

V Caorle jsme se koupali na otevřeném moři a byla to nádhera. Kolem jen rybáři a výhled na prohánějící se lodě a čluny. Nakonec jsme se přesunuli k zátoce, kde se sice dalo zaparkovat, ale ne na spaní. No…

Vody max po zadek a po kotníky bahna. To bychom ale nebyli my, abychom si nenašli zábavu i tak. A tak se Kubík nechal vláčet ve vodě Larrsem a abych se jako nenudila, začal po mě házet bahno ze dna. A tak jsme další hodinu strávili bahenní válkou, kdy jsme měli bahno až za ušima, které tou zkalenou vodou ani nešlo umýt. Když jsme to zkusili, byli jsme zabahnění ještě víc. Ale jak, že se to říká?

“Čistota půl zdraví, špína celé.”

Abych se však dostala k té řece. Bylo to něco úžasného. Koryto široké a kamenité, ale voda jen v asi třetině koryta. Dalo se najet až k řece, udělat oheň a všude místa tolik, že i když přijel někdo další, utábořil se nejblíže 200 – 300 metrů daleko. Což bylo super. Soukromí zajištěno.

Voda průzračně čistá, mohli jsme si vybrat zda tábořit u hloubky nebo u mělčiny. Luxus. Není to tedy nic pro fajnovky zvyklé jen na hotely s minimálně polopenzí, internetem a s kdo ví čím ještě. Ale ta možnost usínat a probouzet se třeba i každý den někde jinde a s jiným výhledem nebo naopak být třeba týden na jednom místě je prostě nejlepší.

Chtěla jsem toho napsat víc, ale teď se mi za zády ozvalo, že prý je to příšerně dlouhé, tak asi jo. Končím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *