Skoč, křídla roztáhneš cestou!

Jsi normální? Opustit jistoty a vydat se do neznáma? Rozhodla jsi se spáchat společenskou sebevraždu? To jako vezmeš synovi domov?

Takže postupně. Normální je relativní pojem a záleží na tom, kdo si tohle čte. Na druhou stranu jsem vždy trochu vybočovala a i když jsem se pod tlakem okolí někdy snažila zapadnout do té tzv. normálnosti, nikdy se mi to na dlouho nepovedlo. Vždy se po nějaké době začal ozývat ten vnitřní hlásek, který se mou ignorací pomalu měnil v křik mého vlastního já tam někde uvnitř. Hlásek (vnitřní pocit), který mi říkal, že tahle “normálnost” hold není pro mě. A tak jsem se KONEČNĚ po x letech rozhodla, že už se nenechám přemluvit k normálnosti a udělám to, po čem mé srdce touží už odedávna.

Skočit…

Řeknu vám, že ten první a nejdůležitější krok (v mém případě oznámení o vrácení bytu) jsem učinila rychle a bez dlouhého dumání, jelikož bych to jinak asi neudělala. Ale víte co? Tím jsem uvedla věci do pohybu a dala svému rozhodnutí skočit jasné ANO.

Již není cesty zpět, teď už ne.

Celou dobu jsem se tohoto rozhodnutí ohledně bytu bála. Nejedná se totiž o nějaký podnájem, kterých seženete v Praze bezpočet. Pocity, které se tímto rozhodnutím dostavily je těžké popsat, ale zkusím to:

  • úleva (ne že ho mít nebudeme, ale úleva nad tím, že jsem to dokázala a že jsem ke splnění snu o dosti blíže, i když to bude občas náročný)
  • bála jsem se pocitu beznaděje a že v momentě kdy to udělám, budu to chtít vrátit zpátky – nestalo se (doufám, že se tak ani nestane)
  • vědomí, že již není cesty zpět
  • pocit zvláštně příjemné nejistoty nad tím, co bude. Kde třeba budeme za rok
  • obavy…
  • očekávání…

Z počátku jsem měla jasno v tom, že prostě vše prodám, uložím, daruji či vyhodím a že sbalíme to, co se nám prostě do auta vleze a jedeme napříč dobrodružství Evropou.

Slow travel, wwoofingu a pozemku zdar

A máme tady zas ten náš pozemek. Respektive potřeba uložení nějakých těch našich věcí a stavebního materiálu, který přeci nevyhodím? Myšlenka zcela mimo myšlenku minimalismu co? Já vím. Možná taky pořád podvědomě (přeci jen, kdo ví co Kubík na tohle vše, až to uvedeme v praxi, protože povídání o tom a realita se může někdy – často – v očích dítěte lišit) chci mít to zázemí, kam se vracet. Všeho se jednou přejí, i toho cestování a člověk alespoň na chvíli zatouží po teple domova, aby nabral sílu a chuť opět poznávat. Tudíž teď zvažuji varianty a časové posloupnosti mých plánů.

Cestování dle mého není o tom, v co nejkratší době stihnout co nejvíce míst a zemí, ale o poznávání nejen míst, ale i kultury a života v dané zemi. Klasická dovolená na cca týden někde v letovisku u moře prostě není nic pro mě. Stejně tak být neustále na cestách a jen někde přespávat. Mým plánem je tzv. slow travel (pomalé cestování), kdy na jednom místě trávíte delší dobu.

Před nějakou dobou jsem psala článek o HelpX. Těchto organizací je ale více, např. Workaway a Wwoof. A přesně tohle mám na cestách v plánu. Je to ideální příležitost, jak poznat nové lidi, stejně smýšlející lidi, jinou kulturu a v neposlední řadě tím ušetříte na cestách.

A s tím domovem: dle mého domov není o místě, ale lidech. A my budeme pořád spolu :-*

Všichni.

Vaše Luluci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *