Uncategorized

Tak jsem tady. Dávám si na čas. Spíše bych řekla, že nějak nemám co říct.

Dneska píši i přesto, ze vlastně nevím co přesně vám chci říct. Jsem plná pocitů, rozporuplných pocitů a nějak je nemůžu dát dopořádku. Abych byla přesnější, to co chci je pořád stejné. Jen je tady pořád ten pocit zodpovědnosti vedený strachem, že to nepůjde tak, jak má. A kdy má – chápejte včas zaplacené účty.

Takže jsem pořád uvězněná v tom, že po večerech sleduji a sním u blogů těch, kteří tohle dokázali. A dovádí mě to k šílenství. Někdy úplně ztrácím chuť a často sílu něco dělat. Pak mě zaplaví opět vlna neukojitelné akčnosti, kdy se nemůžu v “pohybu” zastavit. A tyto dvě etapy se stále opakují v nepravidelných intervalech. Připadám si jako na kolotoči myšlenek. Rychlém velkém řetízkáči, kdy se vám svět rozmázne do jedné velké čmouhy. Tak tak rychle mi občas běhají myšlenky, které nejsem schopna ani zapsat, promyslet či dokonce uskutečnit. Klid Lucino! Dejchej.

Dneska jsem psala kratičký výcuc, jestli jste jej četli, jistě víte, že to vůbec nebylo ono. I na tom  psaní se to odrazilo. Hledám sama v sobě inspiraci, která mě zas nakopne do správného tempa tím mým správným směrem. Na klacky jsem zvyklá, zbrzdí mě, ale nedostanou.

Titulní obrázek je vše říkající. Víte, co tím chci říct? Víte :-).

 

Vaše Luluci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *